Nezisková organizace Sue Ryder pomáhá seniorům a jejich blízkým při změnách, které přináší stáří. Dnes se budeme věnovat reminiscenční terapii, která nám umožňuje udržovat paměťové dráhy, které v důsledku nemoci ubývají.
Reminiscenční terapie je vlastně terapie vzpomínkami. Vychází z toho, že osobní vzpomínky a dovednosti jsou uloženy v dlouhodobé paměti a zůstávají uchovány i při onemocnění demencí delší dobu.
Každý člověk má přirozenou potřebu vzpomínat. Vzpomínání nám pomáhá bilancovat, přináší s sebou celou škálu emocí, může nám pomoci být součástí skupiny díky společné minulosti. Zároveň odhalí i to, co nebylo příjemné nebo co ještě nemáme zpracované. U lidí, kteří trpí demencí pak vzpomínání pomáhá udržovat paměťové dráhy, které v důsledku nemoci ubývají.
Pro lidi trpící demencí, kteří se od stanovení diagnózy potýkají s pocitem selhání, neschopnosti, protože se jim postupně méně a méně daří orientovat se v okolním světě, učit se novým věcem či si pamatovat čím momentálně žije svět, je vzpomínání uklidněním a ukotvením. Nikdo nehodnotí, zda lidé trpící demencí mají dostatek vzpomínek a pamatují si všechno, co by měli.
Každému z nás zůstávají v paměti jiné vzpomínky. Zažíváme tak tolik potřebný pocit úspěchu, vidíme, co všechno, se nám v životě podařilo, jak naplněný život jsme měli a vzpomínky nám pomáhají také ukotvit se v rozbouřených vodách nemoci, která nás může znejistit.
Terapeutickým momentem reminiscenční terapie je právě navození pohody, radosti a ale i kognitivní stimulace. Je nicméně potřeba počítat i s tím, že v průběhu terapie se mohou vynořit těžké vzpomínky, se kterými bude potřeba dál pracovat.
Pomáhá věnovat se aktivitám, kterým se senioři věnovali v mládí
Reminiscence neprobíhá pouze narativní formou (vyprávěním), ale často zapojujeme činnosti, které lidi provázely jejich životem. V rámci skupinových aktivit je tak možné například péct, chodit na ryby, pouštět si filmy nebo pořádat taneční čaje. Náplň setkání se bude měnit do budoucna podle toho, co je typické pro aktuální generaci seniorů. Vždy jde o aktivity, kterým se věnovali především v dětství a mládí. Vzpomínky na ně zůstávají uchovány nejdéle.
Reminiscenční terapii lze provozovat doma
Pracovat se vzpomínkami můžete se svým blízkým i doma. Není nutně potřeba navštěvovat specializované skupiny. V takovém případě bych se snažila cílit na příjemné vzpomínky, plné pocitu bezpečí. Můžete si společně pouštět hudbu, kterou blízký poslouchal jako mladý, podívat se na filmy, které se promítaly. Pokud je Váš blízký mobilní, vezměte ho na procházku na místa, která z dětství zná. Pečte spolu koláč podle jeho receptů, čtěte společně knihy. Využívejte všechny smysly. Vůně a zvuky jsou často silnějšími spouštěči vzpomínek než vyprávění. Buďte se svým blízkým při vzpomínání.
Kufřík vzpomínek
A dalším typem může být například společné vytvoření kufříku či krabice vzpomínek. Dopis od první lásky, náhrdelník po mamince, deník, který si psal, první boty dětí, usušená myrta ze svatby, časopis z mládí, lístky do kina. Většina z nás má pár věcí, které nám připomínají důležité okamžiky a kterých se nedokážeme vzdát. Teď je můžete společně využít. Připravte spolu se svým blízkým kufřík vzpomínek naplněný těmito předměty. Kdykoliv ho vytáhne, bude se moci přenést do doby, na místa a k lidem, a naplní ho to radostí. Může mu pomoci uklidnit se ve chvílích rozrušení způsobených například nemocí.
Vzpomínky jsou důležité pro každého z nás a ještě o něco víc pro ty, kteří si ty nové už nemohou vytvořit.
Tereza Brunerová
Spolupracovnice poradenského portálu Neztratit se ve stáří
Vůně vánočního cukroví, kokrhání kohouta na chalupě u babičky, chuť oblíbené kávy, ale i svatba, první práce, okamžik, kdy jste se stali rodiči…
Malé i velké vzpomínky spoluutváří naši identitu, jsou součástí toho, kým jsme. Mají schopnost přenést nás zpátky na místa a do situací, kdy jsme se cítili šťastní. A mohou nám pomoci také při péči o blízké, kteří trpí demencí.
