Přátelé, milujete hory? Já ano, a jak moc. Ten pocit, kdy se s batohem na zádech škrábu do nekonečného kopce sotva noha nohu mine, do plic mi proudí čerstvý, na pocit trochu chladivý vzduch a když se konečně zmůžu na to zvednout hlavu a porozhlédnout se, vidím neskutečnou krásu, výhled, který nic nepřekoná. Vidět svět trochu s nadhledem, to už mi v životě mnohokrát pomohlo. To uvědomění si, že tady nejsem sám a že příroda je mocná čarodějka, to přináší člověku jakousi pokoru, ale i klid. A o tom to na horách vlastně je: být pokorný, být upřímný i sám k sobě a ke svým silám. Víte, nebudu vám lhát, každým rokem je to těžší a těžší, zvládnu toho méně, pobolívají mě kolena, občas záda. Ale vážím si toho, že stále ještě můžu. Vím, že jednou přijde den, kdy už žádný vrchol nezdolám, a v tu chvíli si chci jen říct: „Už jsi jich zdolal dost.“ A ani teď už nedosahuji vrcholů velehor, spíše se procházím po různých kopečcích a pahorcích, ale radost mi to dělá stejnou. Čistá příroda a klid, to je balzám pro každou duši. Doprovod mi většinou dělá můj parťák pro život – manželka Lucie, někdy se k nám přidají známí, jindy vnučky…
S Lucií jsme kdysi přešli Tatry, vystoupali na Triglav a rakouské Alpy máme také docela zmapované. Jedno vám ale musím přiznat, to pivo za odměnu chutná všude stejně – trochu hořké, trochu sladké – vždy osvěžující s příchutí vyplavených endorfinů. A je úplně jedno, jestli si ho dám ve dvou a půl tisících, nebo sotva 800 m n. m. Za ty roky jsem také přišel na to, že nezáleží úplně na tom, kde jsem, ale spíše s kým, a toho jsem si po 47 letech manželství moc dobře vědom… Naše vnučka Klárka říká, že po tolika letech patříme spíš do muzea než na hory. Joo Klárko, zase tak výstavní nejsme, i když cítím, že pevnost a stálost našeho manželství alespoň trošičku obdivuhodná je. A to bych ti také přál, Klárko, vlastně bych to přál každému člověku na tomto světě. Najít někoho, komu můžete věřit, někoho, kdo s vámi ponese především to těžké, kdo nesoudí a je tolerantní, i když tělo a mysl stárne.
