Tatiana Princová lékárnice z lékárny Neopharm v Praze na Smíchově
Chtěla jsem na konzervatoř, ale maminka byla proti
Pocházím z Trnavy. Jako mladá jsem chtěla na konzervatoř. Dokonce mě přijali, ale maminka mi umělecké studium rozmluvila. Řekla, ať si vyberu pořádnou profesi. Po gymnáziu mě lákala lékařská fakulta, ale nakonec jsem si vybrala matematicko‑fyzikální fakultu na Ukrajině. Chtěla jsem totiž studovat v zahraničí. Po škole jsem se vrátila na Slovensko a později i s manželem se přestěhovala do Prahy.
V práci jsem trávila 12 hodin denně
Já sama jsem pořádnou pracovní příležitost ve svém oboru nikdy nedostala. Dvacet let jsem byla obchodní manažerkou ve firmě, která provozovala obchod s potravinami a restaurační byznys. V práci jsem trávila 12 hodin denně a mé děti doslova vyrůstaly v obchodě.
Vyhoření potká skoro každého
Před padesátkou na mě dolehla životní krize. Začal mi vadit ten stereotyp. Tehdy se mi do rukou dostala kniha o středověké poutní cestě k hrobu apoštola Jakuba ve španělském městě Santiago de Compostela. Řekla jsem si, že potřebuji vyčistit hlavu a začala jsem se připravovat na cestu. Svatojakubská pouť nakonec odstartovala pozitivní změny v mém životě. Po návratu domů jsem se přihlásila na Farmaceutickou fakultu Univerzity Karlovy v Hradci Králové. Vystudovala ji a stala se lékárnicí.
Ve farmacii je pořád práce více než dost
Lékárníků je pořád nedostatek. Stát se lékárníkem můžete v jakémkoliv věku. Já jsem toho živým důkazem. A nemusíte se bát ani věkové diskriminace. Ta se v našem oboru díky nedostatku lidí nikterak neprojevuje.
V 50 jsem byla na vysoké škole nejstarší studentka
Lidé v pozdějším věku volí většinou distanční studium. Já jsem se ale rozhodla pro denní, a tak se mi stávalo, že si mě spolužáci pletli s nějakou profesorkou. Byla to docela legrace. Málokdo se může pochlubit tím, že by byl v padesáti na oslavě dvacátin své spolužačky. Já ano. Myslím, že jsem ve škole i trochu omládla. Dnes poslouchám úplně jinou hudbu než mí vrstevníci. Také daleko lépe zvládám nové technologie.
Každému je tolik, na kolik se cítí
Na věk nehledím. Přestože už mám nyní důchodový věk, chci být užitečná a pracovat, dokud mi to fyzické síly dovolí. Abych se udržela ve formě, chodím tančit zumbu. Spousta mých vrstevníků jen sedí doma a nadává. Nechtějí ani cvičit ani se něco nového učit. Vidím na nich, jak rychle stárnou fyzicky a hlavně mentálně. To je velká škoda. Život bychom si měli užívat v každém věku.
V práci se snažím mít pozitivní přístup
V Neopharmu na Smíchově se mi líbí. Vyhovuje mi zdejší kolektiv i rozvrh směn. Také samotná práce mě hodně baví. Já jsem hodně pozitivní člověk a nejhorší jsou pro mě negativně ladění zákazníci. Ti mě dokáží pěkně psychicky vyčerpat. To pak po práci přijdu domů a potřebuji si asi tak na hodinku odpočinout. Lehnu si a s nikým nemluvím. Manžel mě nechává být. Ví, že potřebuji dobít baterky.
Rodina je pro mě důležitá.
Mám skvělého manžela, 3 děti a 5 vnoučat. S manželem jsme na jedné vlně. V létě třeba organizujeme 10denní pěší túry z Dukly do Bratislavy. Tahle cesta je mnohem těžší než cesta do Santiaga. Máme při ní batohy plné jídla a pití a ty nám dávají pěkně zabrat. Láká nás i Pacifická hřebenovka. To je slavná turistická stezka na západě Spojených států amerických, která vede od mexických hranic až po Kanadu. S manželem jsme si říkali, že se na ni vydáme, až půjde do důchodu.
Horský úsek trasy v Pyrenejích je náročný
Na Svatojakubskou pouť jsem se nakonec vrátila ještě třikrát. Pro mě je to něco jako droga. Když pouť ujdete, chcete se tam vrátit znovu. První cestu jsem šla sama, při těch následujících se ke mě přidali sestra, neteř i dcera. Trasu jsem šla z několika směrů. Nejnáročnější je podle mě severní cesta. Je dlouhá přes 800 kilometrů a já jsem jí musela jít v zimě, protože v létě bych tak dlouhou dovolenou nedostala. Horský úsek trasy v Pyrenejích je fakt náročný. Podél cesty najdete spoustu křížů, které jsou památkou na ty, kteří přecenili své síly.
