Přátelé, někdy si říkám, že ta zima u nás v Čechách je taková dlouhá, táhlá, sníh jen občas… A o to je to smutnější. O mé životní lásce – horách i manželce Janě – jsem vám vyprávěl už minule. Nebo spíš jsem se jen zmiňoval, vyprávět bych mohl několik dní v kuse. Ptám se však, jestli vás v takovémto zvláštním počasí, kdy je zima, zataženo a vlezlo, přepadá také špatná nálada, únava a ztrácíte motivaci? Docela jsem nad tím začal přemýšlet. Vždy jsem vnímal, že za mnou každý den musí být vidět výsledek nebo musím udělat či zažít něco jedinečného. Takže jsem se často honil v kruhu a až s přibývajícím věkem jsem zjistil, že i ve všednosti je krása a klid. Už se nesnažím honit za výsledky. Dokonce jsem pochopil i to, jak důležitý je kvalitní spánek, strava a pohyb.
Nevím, co pomáhá na pochmurnou náladu vám, ale mě rozhodně pohyb, hudba nebo kvalitní jídlo. Takže když cítím, že na mě jde takzvaná nálada „pod psa“, snažím se tomu nepoddávat a měním prostředí. Už jsem přišel na to, že setrvávat na stejném místě, například ve stejném pokoji, mi neprospívá. Pro mě je úplně nejlepší procházka na čerstvém vzduchu. Už po 10 minutách nějaké fyzické aktivity – i rychlejší chůze – se začínají vyplavovat endorfiny a s nimi se člověk vždycky cítí lépe. Při procházkách také přicházím na spoustu nápadů, stejně jako při čtení knih. Někdy, když vezmu po delší době do ruky knihu, se už po pár stránkách přistihnu, že vlastně ani tak nepřemýšlím nad obsahem knihy, ale spíše nad tím, kam s přáteli pojedeme na výlet nebo jak vnučce opravím staré loutkové divadlo.
Také mi zlepšuje náladu uvědomění si, jak se mám dobře. Někdy se až zasním, když si přemítám svůj život, naše děti a vnoučata… A manželka se mě potom ptá, proč se směju jako „měsíček na hnoji“. Hodně rád si prohlížím fotky, ty z dob minulých, ale také současné. Nejraději mám fotoknihy s fotkami vnuček, které od dětí každé Vánoce dostáváme. Když si je prohlížím a uvědomím si, že jsme všichni zdraví a nic nám nechybí, cítím se opravdu šťastný.
Dojal mě příběh, který mé ženě vyprávěla její stará známá, když si po letech vyšly na kávu. Irenka popisovala, jak se kdysi rozčilovala kvůli maličkostem a jak směšné to bylo. Například vzpomínala na to, když si do domácnosti pořídili nový jídelní stůl z masivu, manžel u něj luštil sudoku a nevědomky vytlačil všechna čísla do měkkého dřeva. Tehdy byla prý opravdu rozčarovaná, ale nyní, o mnoho let později, na to s láskou vzpomíná a rukou přejíždí po vyrytých číslech, protože manžel je už pár let na věčnosti. To jsou pak chvíle, kdy si říkám: pojďme žít, společně se radovat, zpívat, tancovat, cokoliv, co se nám zachce. Vždyť jsme teď a tady.
