Ing. Oldřich Fiala dělal dvacet let v „černém uhlí“, v roce 1990 však vyměnil černou za bílou. Založil společnost Pharmos, a. s., která se zabývá farmaceutickým zásobováním a ve které také působil jako ředitel. Stál také u založení společnosti Sanovia a.s., která provozuje řetězec Moje lékárna. Ing. Oldřich Fiala je charismatický a aktivní muž, pro kterého je věk (77) jen číslo. Má rád vážnou hudbu – při svých pracovních cestách najezdil autem mnoho tisíc kilometrů měsíčně a do uší mu přitom znělo Labutí jezero. Stále si dává nové cíle, studuje jazyky, denně plave, hraje golf, lyžuje a podporuje nové aktivity společnosti Pharmos a vize projektu Moje lékárna.
Počátkem devadesátých let jste založil farmaceutickou společnost. Co Vás přimělo k podnikání?
Firmu jsem nezakládal pro sebe, ale pro české lékárníky, kteří se stali jejími akcionáři. Počátkem devadesátých let bylo v Československu mnoho lidí se zájmem podnikat. Samotná myšlenka o vzniku podnikového systému přišla od mého bratra, jednovaječného dvojčete, který byl lékárníkem. Já jsem v té době pracoval pro Ostravsko-karvinské doly a farmaceutická problematika byla pro mne zcela neznámá. Bratr mi důvěřoval a věděl, že jsem schopen podnikové systémy komponovat.
Jelikož u nás v té době neexistoval farmaceutický velkoobchod a lékárny byly zásobeny v dávkách, jel jsem do Německa vyzvědět a načerpat co nejvíce informací o provozu podniku zabývajícího se distribucí léčiv.
Pharmos, a. s. jsme založili v roce 1991, později pak Pharmos CS. Poté děti potřebovaly matku, tak akcionáři – lékárníci, kteří založili původní Pharmos – vyměnili své akcie za akcie nové firmy České lékárnické, a. s. Já říkám, že děti porodily matku, která je velmi silná a dobrá.
Jaké byly začátky a přípravy podnikání?
Přibližně tři čtvrtě roku probíhala příprava projektu. Setkávali jsme se s dvacítkou lékárníků, kde jsme se navzájem zkoušeli. Když jsem navrhl podnikový systém, zeptal jsem se, kdo ho povede. A navrhli mě. Dvacet let jsem dělal v „černém uhlí“ a neměl jsem zprvu úmysl přecházet do bílého. V rodině jsem ale měl šest lékárníků včetně mého bratra a po zvážení jsem do toho šel.
Nejprve jsme obchodovali s léky, které se daly lehce sehnat. Nakupovali jsme zpočátku v Opavě, kde byly dostupné tekuté formy. Jednalo se přibližně o 100 položek. Potom jsme přibrali léčiva z Prahy. Zkompletovali jsme vše s dalšími léky, takže jsme se tenkrát dostali téměř ke kompletnímu sortimentu. V té době jsem pracoval deset až dvanáct hodin denně, padesát procent práce bylo fyzické, zbylá polovina byla určena na administrativu. Současně to pro mne byla neopakovatelná zkušenost a možnost vyzkoušet si veškeré pracovní pozice. Z této zkušenosti čerpám dodnes.
V čem spatřujete klíč Vašeho úspěchu?
Založení a úspěšný více než třicetiletý provoz společnosti Pharmos a dalších sesterských společností nevnímám jako můj osobní úspěch. V počátcích podnikání jsem byl obklopen a spolupracoval s mladými, pracovitými a chytrými kolegy, kteří se podíleli na tvorbě postupně rostoucího systému. Já jsem vždy dbal na dodržování administrativního pořádku a současně jsem se snažil o zrychlení výkonu jednotlivých činností.
Obchodování je Vám geneticky dáno. Kolik obchodníků jste napočítal v rodokmenu?
Nikdy jsem nepátral, pouze co si pamatuji. Můj dědeček pochází od Plzně a se dvěma kamarády se po vyučení vydali na vandr. Šli přes republiku a zakotvili na Hané. Jeden z nich si vybudoval velkoobchod a z Prostějova po válce emigroval do Kanady. Druhý založil strojní dílnu a mému dědovi se stala osudnou zastávka v Tovačově. Děda tam začal obchodovat a z malého koloniálu postupně vybudoval velkoobchody se železem a porcelánem. Šikovně se oženil, babička byla zdatná obchodnice, utěšeně se rozrůstali. Když se u nich někdo schopný vyučil a vyvedl se jim, pomohli mu v některé z vesnic založit nový obchod. Tím si už tehdy vytvářeli svůj obchodní řetězec, zajistili si dalšího odběratele svého velkoobchodu. Když dědeček zemřel, převzal řízení podniku můj jednadvacetiletý tatínek. Na nástup do firmy mu osud nevybral nejlepší dobu.
Protože se ve firmě vyvařovalo pro zaměstnance, tatínek obstarával i zásobování. Jednou vezl od sedláka pod uhlím schované prase a český policajt ho na gestapu udal. Tatínka za to poslali do koncentračního tábora. Po válce to do roku 1948 šlo. Pak mu ale znárodnili velkoobchod a nechali mu jeden krámek v Tovačově. V roce 1951 našim vzali i ten poslední krám. Tatínek byl mnohokrát za mřížemi, vždy na nějaký měsíc a zase ho pustili. Nakonec ho šoupli k pétépákům, aby nebyl na očích. Po návratu od černých baronů neměl moc šancí. Jediné místo, které pro něho měli, bylo v cihelně, kde mu vozík při převážení cihel přerazil nohu. Nakonec tatínkovi zakázali oficiálně Olomoucký kraj, vystěhovali nás z našeho domku a zbývalo Ostravsko. Bydleli jsme v Ostravě a tatínek začal dělat na silnici.
Takže jste nebyli žádní rozmazlení kluci.
Tovačov, kde jsem se narodil, leží na soutoku Moravy a Bečvy a tam každé dítě muselo umět plavat. Tatínek nám udělal ze dřeva kostry kajaků, vzal se balící papír, ten se natřel rozpuštěným celuloidem, kostra se oblepila a byla lodička. Prostě technologie zvaná papírák. Odmalička nám tatínek hledal práci. Už v šesti nebo sedmi letech jsme chodili ráno před školou trhat třešně a každý den jsme si tak vydělali 12 korun. Později jsme si vydělávali skládáním vagónů.
Poznamenala rodinná situace i Vaše školní léta?
Po přestěhování do Ostravy, kde nás neznali, se leccos zlepšilo. V Tovačově to ještě postihlo staršího bratra. Tatínek nás naučil perfektně lhát, měli jsme nazpaměť naučeno, odkud a co jsme, abychom nebyli tak napadnutelní. Občas jsme ale na lhaní zapomněli. Tak se v sedmé třídě provalilo, že nejsme pionýři. Pionýrský slib jsme v tichosti dodělali, abychom měli kvalifikaci na školu.
A co Vás jako kluka nejvíce bavilo?
Hory a motorismus. Když jsem jako kluk chodil na elektroprůmku, organizoval jsem výlety do Beskyd. Chození po horách časem přerostlo v horolezectví. Potom jsem spadl a poznal, že krásy je lepší poznat méně rizikovým způsobem. Když jsme všichni tři bratři studovali na vysoké, naši vzali domovnictví v horské chatě na Lysé hoře v Beskydech a my jsme měli další možnost přivýdělku. Pracovali jsme o víkendech jako číšníci, myli jsme nádobí, připravovali pokoje. Zdroj příjmu to byl při studiích slušný. Dokonce jsme předposlední rok školy jezdili do školy vlastním autem.
Jaká byla Vaše studentská léta?
Studoval jsem Elektrotechnickou fakultu Vysokého učení technického v Brně. Studoval jsem s nadšením a tři roky to bylo fajn. Přednášela tam krásná paní profesorka, i ty zkoušky z fyziky jsem u ní udělal na jedničky. Potom už se mi začalo zdát, že jsem v Brně zbytečně moc často. Snažil jsem se jezdit na tři dny, být ve škole v jednom kuse, měřit, vyrábět protokoly a ve čtvrtek už doma dělat něco jiného. V jednadvaceti, ještě na škole, jsem se oženil a narodil se nám syn. Žena musela do práce a když jsem měl ráno vozit desetiměsíční děcko do jeslí, tak jsem to psychicky nevydržel. Slyšel jsem, jak tam děti brečí, a občas jsem se přesvědčil, že to tam funguje jako v továrně. Přerušil jsem studium a byl jsem se synem Petrem rok na Lysé hoře na chatě u našich. Hodně lidí mi prorokovalo, že po přerušení studia školu nedodělám. Ale mě to ani jednou nenapadlo. Pouze vojenskou katedru jsem nedokončil. Vojně jsem se vyhnul tím, že jsem šel dělat do Ostravsko-karvinských dolů.
Přeskočíme od bílého k černému. Jaká byla kariéra v „černém uhlí“?
Nikdy jsem této volby nelitoval. Za socialismu se do těžkého průmyslu hodně investovalo a mně, coby mladému inženýrovi, dali příležitost. Práce mě bavila a po sedmi letech jsem odešel dělat expertízy investic na generální ředitelství. Po revoluci jsme už s kolegy tušili, že se bude zeštíhlovat, a přemýšleli jsme, co budeme dělat dál. No a postupně přichází příběh práce v bílém. Koncem roku 1990 za mnou přišel bratr s myšlenkou rozjet farmaceutický velkoobchod. A to už se vracím k začátku našeho rozhovoru… Byla to záležitost rozhodnutí. Nějaké peníze jsem vydělané měl, mohl jsem jít do určitého rizika.
A vybudoval jste velkou úspěšnou firmu. To Vás jistě těší.
To určitě. Jsem rád, že firma skvěle funguje přes třicet let. Podobně nás začínalo více než sto a jako 100% česká firma jsme zůstali na trhu jediní, a to i přesto, že v řadách akcionářů lékárníků se průběžně v čase objevovali neskutečně zlí lidé s cílem škodit. Chvála Bohu, jimi způsobené škody – a škody to byly – se daly vždy nahradit. Největším škůdcem vážně poškozujícím český podnik byli a jsou nemravové ve vedení státu. Dnes je situace taková, že Pharmos, jako jediný skutečně český distributor, nesmí dodat zejména do fakultních nemocnic, ale i do veřejných lékáren až 20 % sortimentu ve finančním vyjádření, ale smí to dodat německý distributor. To je přece bezohledné vůči sebevědomí normálního daňového poplatníka této země. S přihlédnutím k tomu, že Pharmos podniká v zemi na východ od Chebu, kde se vymahatelnost zákona blíží nule a kde šíbrové mají významné pozice, je malým zázrakem, že tady ještě jsme.
V rámci aktivit holdingu Česká lékárnická jste se zaměřil na lékárenství?
V roce 2008 jsem přišel s myšlenkou vybudovat virtuální řetězec lékáren a následně byla založena společnost Sanovia, která provozuje řetězec Moje lékárna, který v současné době představuje bezmála 350 lékáren výhradně vlastněných českými lékárníky. Tehdy to byl první virtuální řetězec lékáren u nás. Děláme pro ně reklamu, marketingové a edukační služby. Mohou tak při zachování vlastního autonomního řízení a nezávislosti nabízet kvalitní služby, které obstojí v konkurenci velkých řetězců. Hlavní zásobovací kanály zajišťuje ryze česká společnost Pharmos, a. s.
Když nahlédnete do minulosti a zúročíte své zkušenosti, rozhodl byste se vstoupit znovu do podnikání v bílém?
Zúročit zkušenosti můžete jen v kompozici a konstrukci podniku. Jenže podnik funguje v prostředí, na jehož kvalitu nemáte žádný vliv. Podnikání v bílém je limitováno objektivními předpisy na straně jedné a obstrukcemi šíbrů na straně druhé. Mohlo by se zdát, že obstrukční jednání člověka nutí k vyššímu výkonu v oblasti kreativity. Za předpokladu, že by se z národa obstrukčního stal národ vstřícný, společensky standardní, do podnikání v bílém bych opět šel.
Co byste na závěr popřál kolegům lékárníkům?
Přeji, aby zastavili degradaci lékárenství, které směřuje ze zdravotnických zařízení k obchodním jednotkám. Aby preferovali odbornost a celkovou profesionalitu ve výkonu lékárenské praxe, neboť všestranná profesionalita ve svém důsledku přináší také peníze.
