Věděli jste o tom, že můžete „adoptovat“ uběhnuté kilometry Lenky Vacvalové, a tím pomoci potřebným? Jaké zážitky z těchto stovky kilometrů dlouhých přeběhů má její přítel a support v jedné osobě? A co tento česko-slovenský pár prozrazuje o svých povoláních?
Lenka Vacvalová a Jan Poláček tvoří pár už 3 roky. Lenka je vášnivá ultramaratonkyně, moderátorka, herečka, kterou můžete znát z mnoha seriálů, návrhářka a nově i spisovatelka. Honza je milovník všech druhů sportů, jeho doménou jsou fotografie a slovní spojení „tak trochu blázen“ ho dokonale charakterizují. Ne vždy ho však najdete „za kamerou“ – zkušenosti před objektivem nasbíral během natáčení televizních reklam.
Lenko, jste známá tím, že běháte ultra dlouhé i ultra náročné trasy, kdy a jak Vás napadlo, že by Vaše uběhnuté kilometry mohly někomu pomoci?
Lenka absolvovala tyto světoznámé trasy: GR11 (880 km), Severní stezku (550 km), Cestu hrdinů SNP (770 km), Runkungsleden (470 km).
I když se to někomu na první pohled nemusí zdát – jsem, vždy jsem byla a budu „jen“ hobby běžec. Běhání je můj koníček a v porovnání s „eliťáky“ nikdy nebudu podávat porovnatelné výkony. Ani se o to nesnažím. Jasně, v měřítku jiných rekreačních běžců běhám více, než je obvyklé, ale chci tím říct, že dlouhé tratě často ve světě podnikají dobří běžci za účelem rychlostních rekordů. A jestliže jsem nechtěla být jen jako Forrest Gump v sukni – žena běhající dlouhé tratě odnikud nikam, hledala jsem možnost, jak běhy zrealizovat tak, aby dávaly smysl. Protože jsem už při své první dlouhé trase z Košic do Bratislavy měla poměrně pěkný dosah v online světě, řekla jsem si, že než to využívat pro zvyšování vlastního ega v podobě „lajků“ u mých fotek, zkusím, zda mi lidé vyjádří podporu i adopcí mých uběhnutých kilometrů na dobrou věc. A podařilo se, za což jsem nesmírně vděčná. Protože dobré věci na sebe nabalují dobré lidi, časem to narostlo do ohromných rozměrů. Dnes je pro mě Instagram především nástroj, který umí otevírat velká témata a hlavně pomáhat.
Kolika lidem/organizacím, jste svým během už pomohla?
Neumím to spočítat. Nebylo jich málo, ale bohužel, léčba onkologických pacientů není levná, takže asi úplně závratné číslo to taky nebylo. V každém případě, i kdybych pomohla jen jednomu člověku, všechny ty kilometry měly smysl. Abych to však přepočítala, v roce 2020 jsem na zážitkovou terapii onkologicky nemocných dětí vybrala téměř jeden a půl milionu korun českých. A od začátku roku 2021 doteď okolo čtvrt miliónu korun. Tábor zážitkové terapie v přísných hygienických podmínkách s neviditelnou péčí lékařů pro onkologicky nemocné děti stojí okolo 50–60 tisíc Kč. Takže jeden celý tábor jsem už naplnila. Opravdu se to vysbíralo po pár korunách. Psali mi lidé, že poslali například 50 Kč, že by poslali více, ale jsou studenti nebo nezaměstnaní a nemohou si dovolit více, přesto chtějí podpořit. Toto mě vždy upřímně dojímá.
Je pro Vás běh v horách forma poznávání sama sebe? Zjistila jste o sobě díky běhu nějaké věci, o kterých jste dříve nevěděla?
Lenka: Především je to pro mě forma osobního rozvoje a terapie. V horách jsem zjistila, že dokážu neuvěřitelné věci. Že naše tělo je fantastické a že systematickým tréninkem a kvalitní stravou si umí z nuly postupně budovat neuvěřitelnou kondici. Taky jsem v sobě objevila úžasnou vytrvalost, o které jsem do té doby vůbec nevěděla. Naučila jsem se pracovat na svých cílech a hlavně jsem zjistila, že mám sebe sama opravdu ráda v takové té své nejryzejší a nejobyčejnější podobě, jakou mi zrcadlí jen hory.
Honzo, Vy jste především fotograf, ale často děláte Lence při jejich ultra bězích support, co je na tomto nejtěžší?
Tak tohle nezobecním. Pokaždé mě něčím překvapí. Určitě je to o empatii a přemýšlení, co by mohla potřebovat. A taky logistika, zejména v horských přebězích.
Byly chvíle, kdy jste měl o Lenku opravdu strach? Když jste ji například čekal na nějakém smluveném místě při přeběhu a ona se stále neobjevovala?
Honza: Tento případ se nám stal zatím jen jednou za polárním kruhem na švédské Kungsleden. Přebíhali zrovna s parťákem úvodní 96 km úsek, který nebylo možno nijak odsupportovat. Zhoršilo se počasí, začalo sněžit, nefungoval jim tehdy GPS tracker, pokrytí telefonním signálem tam žádné nebylo. No a my po dojezdu na smluvené místo zjistili, že máme špatné informace a úsek měří kilometrů 126. Vnitřně jsem věřil, že jsou v pořádku, ale čertík tam v hlavě byl. Říkal jsem si, že pokud se neobjeví třetí den, budeme to muset řešit. Doběhli o den později.
To musel být adrenalin. Ale Vy osobně máte adrenalin rád – na který adrenalinový zážitek vzpomínáte nejraději?
Honza: No mě se ptát na krátkou historku… Ale napadá mě výstup na Matterhorn. S kamarádem jsme na něj lezli na konci června 2019. Vyráželi jsme z italské Cervinie s tím, že sestoupíme do Švýcarska, kam mezitím Lenka přejede autem a počká na nás v půli cesty na nástupové chatě Hörnli. Za normálních okolností to bývá dvoudenní výstup. Nám se vlivem nahoře panujících zimních podmínek protáhl druhý vrcholový den na 30 hodin, zkrátka chuťovka. Lenka si výběh z Zermattu (13 km jedním směrem, 1600 m+) musela dát pro jistotu podruhé i další den.
A nyní od vašich koníčků k „řemeslům“. Lenko, Vaší hlavní pracovní náplní je herectví, myslíte, že máte nějaké typické „móresy“ herečky?
Ani nevím, jestli se ještě v dnešní době dá hovořit o „hlavní pracovní náplni“. Herectví mám vystudované, avšak o kus blíže jsem vždy měla k moderování. Pokud bych chtěla vypadat dobře, samozřejmě bych řekla, že móresy žádné nemám, ale to by se Honza určitě pousmál a zvedl obočí. Mám sklony být trochu teatrální a občas až přehnaně dramatická. V pozitivních i negativních emocích. Mě to vlastně tak trochu i baví, ale mého partnera už méně. (smích)
Honzo a teď k Vám. Focení je vášeň, někdy ale také tvrdá a zdlouhavá práce. Koho nebo co fotíte nejraději a u čeho se naopak trápíte?
Je pravda, že nejsem vyhraněný jedním směrem. Fotím reklamu, obecně rád pracuji s lidmi a baví mě si s nimi povídat o všem možném. Asi se mi nestalo, že bych společné téma nenašel. No a taky moc rád fotím jídlo. S Lenkou jsme jeho velcí milovníci a nezáleží na tom, jestli vaříme nebo se na něj někde zastavíme.
Lenko, Váš záběr je velmi široký – kromě běhání, hraní a moderování jste také vydala knihu Najdu odvahu. Co si klade kniha s tak silným názvem za cíl?
Kniha má několik rovin. V první řadě mapuje nejdelší turistickou magistrálu na Slovensku a moji cestu po ní. Druhou rovinou jsou mé běžecké začátky, které mě dovedly od prvních kilometrů k ultra dlouhým vzdálenostem a ve výsledku i na Cestu hrdinů SNP. Vždy, když mi někdo napíše, že měl při čtení chuť vyběhnout na tu trasu se mnou, cítím, že to psaní mělo smysl. Najdu odvahu má motivovat běhat, chodit, vydat se na dlouhou trasu a především najít odvahu na všechny své bláznivé a šílené sny.
