Už začátkem roku přišel do našich kin nový film s názvem Můj příběh. Vypráví o neuvěřitelné snaze dostat se ze dna, o ceně přátelství a také o vůli otevřít srdce a nezanevřít na lásku. Na zážitky z natáčení, ale i na poslání filmu či herecké obsazení jsme se zeptali spoluautorky a jedné z producentek filmu Pavly Krečmerové a spolurežisérky Hany Hendrychové.
Jak byste film Můj příběh popsaly třemi slovy?
P: Silný ženský příběh.
H: Láska nesmí bolet.
Co bylo podle vás při jeho tvorbě nejtěžší?
H: Převést skutečný příběh na plátno tak, aby byl pořád uvěřitelný a zanechal v divácích emoce. Hranice mezi únosným a za hranou bývá mnohdy tenká. Chtěli jsme se pohybovat na hraně, aby si z toho divák mohl odnést maximum. Můj příběh není zdaleka jen pro ženy, které prošly nebo procházejí domácím násilím, ale pro každého z nás. Pro každého tam je připraveno něco, co by se ho mohlo dotknout, ať už přátelství, sport nebo nekompletní rodina.
A co třeba technická stránka?
H: Nejsložitější byla maska popáleniny. Vlastina Svátková v ní hraje téměř celý den a příprava před natáčením trvala vždy několik hodin. Natáčecí den mívá kolem 16 hodin a držet masku celý den „koukatelnou“ bylo opravdu náročné. Vlastina měla také alergickou reakci, takže lepidla vůbec nedržela a snažili jsme se masce jakkoli vyhnout, ale bohužel to jen málokdy šlo. Na poslední chvíli jsme třeba museli změnit kostým nebo účes a o spánkovém deficitu maskérky a Vlastiny ani nemluvím (smích).
Na jaký zážitek z natáčení nebo příprav vzpomínáte nejraději?
P: Určitě na baletní záběry. Dlouhých dvacet pět let jsem dělala moderní gymnastiku, jejíž základem je balet, takže jsem k tomu měla velmi blízko. Baletní scény jsem připravovala s choreografkou a moc jsme si to užily. Hlavní postava Eli se v průběhu své cesty zpět do běžného života několikrát vrací k baletu, a jak se její duše hojí, i její tanec je odvážnější. Baletem jsme chtěli ukázat vnitřní boj, který v sobě hlavní představitelka musela svést. Ačkoliv Vlastina Svátková musela navštěvovat hodiny baletu, při tomto „zúčtování“ jsme museli používat baletní záskok. Točili jsme jej na střeše jednoho mrakodrapu ve Zlíně, potřebovali jsme tmu, takže jsme točili pozdě v noci, teplota šla k nule a foukal vítr. Tento obraz byl připravený na natáčení dronem, což bylo při povětrnostních podmínkách náročné. Měla jsem strach i o naši baletku, protože když bylo hluboko po půlnoci a záběr se nedařil, byla promrzlá, měla na sobě jen rolák a lehké kalhoty. Nakonec se záběr povedl a ve filmu jej umocňuje nádherná hudba od Petra Maláska.
H: Pro mně je to asi také natáčení baletu na střeše. Jedna z nejtěžších scén, na kterou ale stejně vzpomínám nejraději. Krásná scéna, která vyvolává emoce – i na place (smích).
Jak vznikla myšlenka natočit film, ve kterém budete otevírat problematiku násilí na ženách?
P: Film je volná adaptace knihy Calawy, kterou jsem dostala v zajímavém životním rozpoložení. Syn měl rok a půl a moje manželství bylo velice nešťastné. Kniha začíná smrtí maminky, což jsem nedokázala číst, protože jsem o svou maminku přišla před 11 lety a roky jsem se z toho nedokázala vyhrabat. A pak jsem se postupně dostala k pasáži, jak hlavní hrdinka Eli dře v baletním sále. Já sama mám odcvičeny hodiny a hodiny na gymnastickém koberci a vím, co s vámi takhle tvrdý sport udělá. My sportovci vydržíme víc, bolest je nám velice blízká, a tak jsem Eli chápala. Stala se pro mě osobností, skrze kterou jsem nahlížela na své životní potíže. Začala jsem s ní žít a zjistila jsem, že některé její životní a manželské situace vlastně znám. Zjistila jsem, že moje manželství není v pořádku a pochopila jsem, co vlastně chci. V každé další verzi scénáře byla moje hlavní hrdinka silnější a odvážnější. Když jsme dopisovali poslední verzi scénáře, Eli už byla silná žena a já znovu svobodná. Protože mi kniha a psaní scénáře pomohlo, chtěla jsem to „poslat dál“.
Myslíte, že film pomůže prolomit sociální tabu tématu domácího násilí?
P: To by mělo být jeho hlavním posláním. Lidé se nechlubí tím, že milovali člověka, od kterého si nechali ublížit. Stydí se za své chyby, nejen před svým okolím, ale také sami před sebou. Takže bych si přála, aby si lidi dokázali přiznat pravdu – milovala jsem, naletěla jsem, uznávám to, mám nárok na to zkusit to znovu a poučeně, lépe. Pokud film pomůže jedné jediné ženě, tak to mělo cenu. Pokud si alespoň tři uvědomí, že jejich vztah není v pořádku, budu šťastná. A pokud bych tím někomu zachránila život, tak to bude asi největší cena, kterou bych kdy mohla získat.
Hlavní hrdince pomáhají při nastartování nového života další silné ženské postavy. Je dnes podle vás vzájemná podpora v ženských komunitách důležitá?
H: Určitě! V západním světě se chodí k terapeutům a psychologům a já věřím, že my český holky raději chodíme na kafíčko s kámoškama. S oblibou říkám, že kamarádka je nejlepší terapeut.
Hlavní roli ve filmu si zahrála talentovaná Vlastina Svátková. Proč právě ona?
P: Vlastina pro mě byla jasná volba. Jednou jsem byla úplně na dně a kamarád mi poslal fotku Vlastiny a připsal slova: „Dívej, taky to neměla jednoduché, odešla a dnes žije nový spokojený život a má kompletní rodinu“. Několik měsíců na to mi přišla kniha Calawy do ruky, pak vzešel nápad na film a bylo to jasné, chtěla jsem jen ji!
H: Vlastina byla pro film velkým přínosem, protože si sama domácím násilím prošla. Do filmu dala kus sebe a za to jí patří můj velký dík, protože si to musela prožít znovu.
Proč by si podle vás diváci tento film v lednu rozhodně neměli nechat ujít?
P: V Čechách a na Slovensku vzniká mnoho dobrých filmů, ale málo podle skutečných událostí. A pak pochází jen hrstka z dílny, kde majoritně rozhodují ženy. Ženy přistupují k filmařině jinak, emocionálněji. Projektují do toho své vlastní já, což je někdy při tvorbě náročné, ale když se to povede, je to koncert (smích). Tento film vznikal jinak a také výsledek je malinko jiný. Posuďte sami.
H: Film odkrývá velké téma, o kterém se nemluví. Odkrývá a zároveň ukazuje příčiny a důsledky. Je to film, který by měl vidět každý, protože se může týkat každého z nás. A dobrou zprávou je, že jsme nezapomněli ani na humor. Protože ten také léčí.
