Většina rodičů chce pro své děti to nejlepší. Dnešní doba klade důraz na kvalitní vzdělání, které – jak rodiče věří – přinese dětem dobrý základ do života. Po roce 1989 se kromě standardních typů mateřských a základních škol objevily také alternativní formy vzdělávání. Jednou z nich je Montessori výuka. Někteří rodiče se pro tuto formu vzdělávání svých dětí nadchli a nedají na ni dopustit, jiní ji zatracují. Je Montessori jen módní záležitostí a trendem posledních let, nebo má tento způsob výuky něco do sebe?
Montessori pedagogika je alternativní výchovně-vzdělávací program, který na počátku 20. století navrhla italská lékařka a pedagožka Marie Montessori. Jejím hlavním mottem, které se stalo také mottem Montessori pedagogiky, je „pomoz mi, abych to dokázal sám“. Marie Montessori vycházela při vývoji své metody z vlastní rozsáhlé vědecké práce. Její výzkum byl zaměřen na schopnost dětí učit se a získávat poznatky zcela přirozeně a bez většího úsilí. Zjistila, že tyto schopnosti jsou přímo závislé na prostředí, které děti obklopuje. Rozhodla se tedy toto okolí upravit tak, aby dětská mysl a dětské smysly měly co největší množství zdrojů, ze kterých mohou čerpat vědomosti a smyslové poznatky. Nešlo přitom jen o upravování a vymýšlení vhodných pomůcek, ale také o přístup rodičů a vychovatelů k dítěti. Těchto principů se Montessori pedagogika drží dosud.
Pedagogika typu Montessori je zaměřena na podporu dítěte při rozvíjení jeho poznatků a dovedností. Dítě je považováno za osobnost, která je od přírody dobrá. Aktivity provádí dítě pro uspokojení sebe sama, ne vyučujícího. Samotné učení by mělo probíhat bez zbytečného stresu a dalších projevů s negativním dopadem na psychiku dítěte. Důležitou roli hraje tvořivost a kreativita dítěte. Hlavní myšlenky o chování a růstu dětí vycházejí z poznání spontánní tvořivosti dětí a jejich celkového vývoje.
Montessori pedagogika začíná od raného vývoje dítěte a zahrnuje nejen způsob učení, ale také hračky a pomůcky. Mezi principy Montessori pedagogiky patří:
1. Základem celé metody je respektování každého dítěte jako jedinečné osobnosti.
2. Princip svobody a samostatnosti, což znamená, že si dítě svobodně vybírá kdy, kde a s kým bude pracovat. Učitel činnost koordinuje a pomáhá dětem, které se nedokážou rozhodnout. Důležité je, aby dítě bylo schopné sebeovládání, to je totiž základem svobodné vůle dítěte. S tím dítě přebírá také zodpovědnost a současně si nese přirozené následky své volby.
3. Princip celostního učení, kdy všechny materiály jsou připravovány tak, aby se dítě učilo v souvislostech a všechny vzdělávací činnosti byly propojovány. Děti se učí zpracovávat projekty, vytvářet myšlenkovou mapu a plán realizace, vyhledávat informace, ty následně zpracovávat a prezentovat.
4. Princip polarizace pozornosti, kdy díky tomu, že si dítě svou činnost samo vybírá, může ji střídat a lépe se soustředí.
5. Princip pohybu – pohyb od intelektu nelze oddělit. V rámci Montessori výuky má dítě během celého dne možnost volného pohybu po prostoru, musí však dodržovat dohodnutá pravidla.
6. Princip práce s chybou – v Montessori prostředí je chyba chápána jako naprosto přirozená věc. Je součástí řešení problémů a zdrojem nových poznatků. Dítě je vedeno k tomu, aby chybu samo našlo a opravilo, případně zjistilo nebo se dotázalo na její příčinu. Děti se tak učí reflexi a sebehodnocení. Děti nejsou hodnoceny známkami, ale slovně. Hodnocení probíhá průběžně po celý rok a rodiče jsou s výsledky svých dětí seznamováni prostřednictvím čtvrtletního slovního hodnocení, na konzultacích nebo třídních schůzkách.
7. Princip práce s pochvalou – s pochvalou je zacházeno přiměřeně. Záleží na vnitřní motivaci dítěte, ne na uspokojování představ dospělých. Proto je s pochvalou pracováno přiměřeně tak, aby se dítě na pochvale nestalo závislé a nebyla pro něj hlavním důvodem pro dobrou práci.
8. Princip věkové heterogenity – děti pracují ve skupinách, optimálně tří věkových kategorií (3–6, 6–9, 9–12). Tím se vytváří pozitivní vztahy mezi nimi, vztah pomoci a ohleduplnosti, rozvíjí se schopnost komunikace, spolupráce a tolerování názoru jiných.
9. Princip vedení – učitel je pomocníkem a spolupracovníkem, je organizátorem průběhu vyučování a pozorovatelem dění.
10. Partnerský přístup – na vytváření pravidel se podílí samy děti. To přispívá k tomu, že je pro ně lehčí je dodržovat a řídit se jimi.
Pro rodiče, kteří uvažují, že své dítě „dají“ do Montessori školky nebo školy, by to neměla být pouze módní záležitost, ale určitý životní styl. Také Montessori pedagogika by jim měla být blízká, včetně způsobu vyučování a výchovy dětí. Nelze uplatňovat Montessori pedagogiku ve školce nebo škole a doma mít „klasickou“ výchovu. Měli by si o daném způsobu výuky zjistit informace a odpovědně si říci, že ano, to je pro mé dítě to pravé, nebo naopak si uvědomit, že není. V mnoha školách v rámci České republiky už jsou principy Montessori pedagogiky uplatňovány. Navíc má tato metoda už více než 100 let. Za tu dobu ukázala, že je pro děti prospěšná a pomáhá jim uvědomovat si sama sebe.
