Moderátor Vojtěch Bernatský má bezesporu zaměstnání, které mu závidí nejeden sportovní nadšenec. A jak sám se sobě vlastním humorem přiznává, i po čtvrt století se každý den do práce těší jako doslova malý Vojta. Přečtěte si, co ho na jeho práci nejvíc baví, i to, jak rád relaxuje, když zrovna není na televizní obrazovce.
Co pro vás znamená zdravý životní styl?
Pohyb, málo stresu, méně práce, méně jídla, odpočinek, hodně smíchu a rodina. Když z toho všeho namícháte koktejl, ze kterého se tak třikrát za den napijete, budete tu dlouho. Jsem ve věku, kdy si právě tyhle ingredience snažím dopřávat. Já vím, je to někdy dřina, ale život na téhle Zemi za to stojí.
Vedete rodinu ke zdravému životnímu stylu?
Co vám budu povídat – snažíme se. Týdenní jídelníček jako Miroslav Donutil ve filmu Pelíšky nepíšu, ale samozřejmě s manželkou dbáme na to, aby naše strava, a hlavně jídlo pro naše děti, bylo nezávadné a pokud možno zdraví prospěšné. Máme v kuchyni jeden velký šuplík a ten je většinou plný sladkostí. Řeknu vám, je to někdy dřina odolat dětskému nátlaku a prosbám. Já jsem spíš táta „měkouš“. Zachraňuje to naštěstí manželka, která je v tomhle důslednější. Ještě, že ji máme.
Jak se udržujete v kondici? Jak si udržujete váhu? Kterému sportu se v současné době věnujete?
Od malička hraji tenis, což mi vlastně zůstalo dodnes. Dvakrát týdně si jdu pinknout. Hodně chodím a navíc rychle. Taky trochu běhám. Na stará tenisová kolena jsem si zaběhl pár půlmaratonů a byl to opravdu velký zážitek. Jeden jsem absolvoval i v bydlišti maminky – ve švédském Göteborgu – a když jsem na zaplněném atletickém stadionu dobíhal do cíle, připadal jsem si jako Emil Zátopek. Nicméně v současnosti úplně nejvíc k mé dobré kondici přispívají naše aktivní a dost pohyblivé ratolesti.
Jste člověk, který překypuje energií, co vás v životě nejvíce nabíjí?
Jednoznačně rodina a přátelé. Člověk by se měl pořád na něco těšit. Ať už jsou to Vánoce, dovolená, narozeniny anebo jednoduše návrat domů. Já se těším každý den a snažím se žít s úsměvem na tváři. Vážím si každého dne, který mi byl nadělen.
Jak nejraději relaxujete?
Odpočinek je klíčem k úspěchu. Ať už jde o tenisový zápas, hru na vojáky se synem, nebo hospodu s kamarády. Čím jsem starší, tím více se snažím života užívat. Čas letí a jediné, co nám zůstane, jsou zážitky. Můj dědeček mi říkával: „Vojtíku, musíš ten život prožít. Nečekat a neodkládat.“ Byl to moudrý muž.
Děláte zajímavou práci, která vás nepochybně baví. Zažíváte při ní i stres?
Ať si říká, kdo chce, co chce, přímý televizní přenos je vždy hodně velký stres. Kolikrát jdu na vysílání Branek, bodů, vteřin a vůbec nevím, jestli se ten či onen příspěvek stihne sestříhat a připravit k odvysílání. Režisér s editorem mi do bezdrátového sluchátka hlásí změny výsledků na jednotlivých sportovištích a mnohdy je skutečně potřeba velké improvizace. Kolikrát vyjdu po vysílání ze studia a mám pocit, že mám za sebou státnice na vysoké škole. Je to ten pozitivní stres, ale stejně je to pořád stres. S přibývajícím věkem jsem klidnější a mnohem více si uvědomuji, že když nejde o život… Ale stejně to člověk prožívá a stres vnímá.
Považujete svoji profesi za práci nebo pouze za koníček?
Je to práce, kterou jsem si vysnil. Prý jsem už na nočníku imitoval slavného slovenského komentátora Karola Poláka. Prostě vybral jsem si tohle povolání a je pro mě důležité, že i po těch pětadvaceti letech jdu do práce, těším se tam, jsem plný očekávání, co zase ten nový den přinese. A to je pro mě klíčové. Snad mi to ještě nějaký pátek vydrží. Ono je to totiž pro samotný výsledek v jakékoli profesi hodně důležité.
Jste vlastně pomyslným manažerem dvou rodin, jak se vám daří sladit rodinný život s vaší prací? Jste schopen vypnout práci, když jdete domů?
Myslím, že to dokážu. I když mnohdy se na různé akce a projekty připravuji ve svojí pracovně doma. Mám skvělou a tolerantní manželku, která mi hodně pomáhá. Často i ona přijde s fajn nápadem, který se dá použít.
Jak zvládáte řídit svůj čas?
Já si svého času především vážím. Z toho vyplývá, že se snažím být efektivní a rychlý. Prokrastinace, tedy odkládání věcí a úkolů mi vůbec nic neříká. Já to mám spíš obráceně. Chci mít všechno co nejdřív a nejrychleji hotové, abych to už nemusel nosit v hlavě, a tak říkajíc to mohl vypustit. Naše sedmiletá dcera Eliška to má po mně. Hned jakmile přijde ze školy, chce dělat úkoly, aby si pak mohla hrát… Mám velkého kamaráda, který se o různé techniky na řízení času zajímá, a často spolu o tom mluvíme. Je to hodně inspirativní.
Jak se připravujete na svou práci profesně? Trénujete si paměť, cvičíte hlas, trénujete řeč těla?
Člověk by neměl žít jen z toho, co mu bylo dáno. To by velmi brzy zakrněl. Důležité je vnímat svět kolem a uvědomovat si, co lidé vlastně chtějí, co je baví, jak tráví svůj volný čas. Samozřejmě i má profese se v průběhu let mění a je potřeba na tyhle změny reagovat. Každý máme svoje vnitřní cítění a schopnost nasávat nové podněty různě. Zatím mám pocit, že to všechno dohromady ještě pořád cítím a nasávám dobře.
Když zhodnotíte sám sebe před 20 lety a dnes, čemu jste se nejvíce naučil a v čem byste se chtěl ještě zdokonalit?
Víte, já mám pocit, že mi je pořád čtyřiadvacet, jako před těmi dvaceti lety. Jasně, změnil jsem vizáž, už nejsem Jarka Metelka z Rychlých šípů, nabral jsem nějakou tu zkušenost… Ale pořád je ve mně ten kluk, který se chce životem bavit. Dokud tenhle pocit nezmizí, bude to dobré… A co jsem se naučil? Mnohem více naslouchám lidem, čerpám z nich, ale hlavně se snažím být stále optimistou. Špatné myšlenky k sobě prostě nepouštím…
V září vám vyjde kniha, o čem bude?
To je teď věc, která mě nesmírně naplňuje. Kniha se jmenuje Dvojtáta a je vlastně o mně. O chlapíkovi, který se po čtyřicítce stal dvojnásobným tátou. Je o okamžicích, které tak rychle utečou a zůstávají v nás tak hluboce zaryté. O okamžicích, při kterých se ještě jednou v životě a dobrovolně stáváme zase dětmi. Chtěl bych prostřednictvím humoru a někdy i dojetím čtenáře tak trošku přesvědčit o tom, že děti a jejich svět, to je ten největší životní dar.
Jste aktivní na sociálních sítích, jak je vnímáte? Spousta lidí je vnímá jako negativní nástroj, který vede k depresi a nevěře, jaký je váš názor?
Tak to jste mě zaskočila. Takový názor jsem ještě nezaznamenal. Beru to jako fakt nebo chcete-li technologický vývoj. Je to další rozměr komunikace mezi lidmi. Samozřejmě záleží, jak moc tomu člověk propadne, ale vesměs vnímám sociální sítě jako budoucnost. Ať už to chceme, nebo ne. Mě osobně baví Instagram, který na mě působí jako pozitivní prostředí a je tu i velká možnost jisté formy seberealizace.
