Vybudovala si skvělou kariéru, založila šťastnou rodinu. Svými projekty denně pomáhá mladým ženám a navzdory všem překážkám si jde za svým. Herečka, spisovatelka a bloggerka Vlastina Svátková nám řekla o své třetí knize s názvem Prostor v duši, o neexistující dokonalosti a o tom, že se jí splnil sen, o kterém snila už 25 let.
Nedávno jste dopsala knihu Prostor pro duši. Jaká podle vás je?
Je v ní obrovský kus srdce. Nulový kalkul, žádný marketingový tah. Přesto všechno je to kniha řešící aktuální problémy a trápení nás všech. Všichni o sobě někdy pochybujeme, máme sami se sebou konflikt, nebo žijeme v konfliktu s někým jiným. Přijdeme si bez životní energie, chuti do života, neatraktivní, slabí. Tato kniha vám dodá naději, že je to všechno v pořádku a že vy jste také v pořádku. A uleví se vám. Popláčete si, budete se smát. Alespoň takové reakce mi na knihu chodí…
Máte v ní svou oblíbenou kapitolu?
Ano, je to ta s názvem Hranice. Protože je aktuální, nevyčerpatelná studnice zkoušek a lekcí. Je o umění říkat NE, a přitom nikoho neurazit, nikoho se nedotknout a zároveň nezradit sám sebe. Je to umění sebelásky, vytvořit si kolem sebe zdravé hranice a uvědomit si, kde se cítím dobře a kde už dělám věci jenom proto, aby mě okolí přijalo a respektovalo.
Na svých sociálních sítích jste uvedla, že napsat a vydat knihu je horší než trhání krčních mandlí, kdy jste si musela držet misku pod krkem. Co je pro vás na celé přípravě nejnáročnější?
Je to proces, kdy nemůžete ani jeden krok vynechat nebo přeskočit. Nabízí se říct, že nejtěžší je napsat samotnou knihu, zejména, když máte doma tři malé děti. Já bych ale teď řekla, že mnohem těžší je pro mě – člověka nepraktického, neexcelového, netabulkového – vytvořit byznys, který bude fungovat a nezblázním se z toho. Najednou mi třeba do e-shopu přišlo přes tisíc objednávek během týdne a já zjistila, že to nikdy nemůžu stihnout včas odbavit. Ale bojuju hlavně za své zákazníky. Aby byli spokojení, aby měli knihu co nejdříve u sebe, takže s každým osobně komunikuji a celý den trávím za počítačem.
Jaký máte recept na skloubení velmi úspěšné kariéry a spokojené rodiny?
Recept nemám žádný. Sama moc recepty nedodržuji a u vaření experimentuji. Zkouším život žít tak, aby byl hezký. Občas to vyjde, občas to nevyjde a je potřeba se vrátit o kus zpátky a zkusit to jinak. Snažím se najít rovnováhu. Být tady pro děti, být tady i sama pro sebe, pro svého muže i svoji práci. Dát všem oblastem to, co v ten moment můžu. A pokud nemůžu, nenutit se. Takže už nepřijímám všechny pracovní nabídky, klidně půl roku nepracuju a žiju s našetřených úspor. Ale uvnitř vím, že to, co má přijít, přijde v ten správný čas, abych si to mohla vychutnat a užít.
Působíte jako herečka, spisovatelka, bloggerka a také ambasadorka neziskové organizace. Která z těchto rolí je vám nejbližší a proč?
Každá je jiná. Herectví je pro mě čím dál tím víc oblastí, kde jsem zvolnila tempo, vnitřně se uvolnila a přestala tlačit na pilu. Psaní je něco, co mi jde samo. Od srdce, bez tlaku a chtění. Je to tam někde uvnitř, řekla bych dar, ale nechci, aby to vyznělo sebejistě. A otevřela se mi i další cesta, kterou jsem si vysnila už před 25 lety, ale až teď dozrál ten správný čas. V listopadu nastupuji na pětiletý terapeutický výcvik.
Na vaši práci s lidmi navazuje také projekt JSEM. Co je jeho poselstvím?
Je to projekt, který jsem vytvořila pro nadaci Anabell. Ta pomáhá ženám a dívkám s poruchami příjmu potravy. Anorexie a bulimie se týká čím dál tím většího množství lidí. Přeju si, aby se o tom mluvilo a abychom my, jako rodiče, mysleli na to, že jakákoliv drobná poznámka na výzor, váhu, vzhled našeho dítěte může mít nenávratně negativní dopad na jeho psychiku. Když se přestaneme navzájem označovat za hezkého, škaredého, tlustého, přestanou i naše děti vnímat, že existuje něco jako dokonalost a nebudou se chtít za každou cenu k té dokonalosti dostat.
Co je tedy podle vás v dnešní době „dokonalosti“ základem přijetí sebe sama a sebelásky?
Pravdivost. Být tím, kým jsme. Přijmout tělo, které nám bylo dáno a smířit se s tím. Nesnažit se být někým lepším. Nehrát tyhle hry. Stahuje nás to dolů do depresí, že té dokonalosti nikdy nemůžeme dosáhnout. Ano, nemůžeme. Protože neexistuje. A pokud nám přijde, že něco dokonalého je, tak je to jenom iluze. Vyretušované fotky, filtry upravené obrázky na sociálních sítích, umělé úsměvy, hra na štěstí a perfektní vztahy. Pomáhá soustředit se na sebe. Přijmout se s tím dobrým i zlým v nás. S temnými stránkami naší duše, i se světlem, které v nás září. Přijmout se komplexně jako člověk, který může být spokojený a šťastný, pokud se pro to vědomě rozhodne…
Jaká životní zkouška byla pro vás tou největší nebo nejtěžší?
Každá ta, kterou jsem musela opakovat, protože jsem se poprvé nepoučila. To bolí dvojnásobně, a někdy i trojnásobně.
Říkáte, že vždy dostaneme to, co chceme. Co byste momentálně chtěla vy sama?
To, co je. Nechci to, co nemám a to, co bylo, už je pryč. To, co je, s tím se dá pracovat.
