„Spokojená máma, spokojené dítě,“ tak zní podle uznávaného českého psychologa a lektora Marka Hermana základní princip života. Dítě by podle něj mělo mít doma jasná pravidla, řád a povinnosti. Co si myslí o fenoménu „supermaminek“ a proč žijeme v době selhání otců? To všechno si přečtete v našem rozhovoru!
Jak vznikla myšlenka napsat knihu Najděte si svého marťana?
Když jsem ještě studoval na fakultě, strašně mě štvalo, když jsme se museli ke zkouškám učit ty tuny nesmyslných definic a teorií, takové ty tlachy „pozornost je vědomé zaměření subjektu na objekt a dělí se za prvé, za druhé…“. Bylo to nezáživné a ubíjející. Začal jsem si proto sám hledat dobré knížky a zdroje, kde se dalo. Začal jsem jezdit na semináře a potkával chytré lidi, kteří opravdu věděli. Byl to pro mě úplně nový svět, začalo mě to hrozně bavit! Měl jsem spoustu sešitů a zápisků, podtrhané knížky, vystříhané rozhovory. Až toho bylo tolik, že jsem si řekl, že napíšu knížku. Pro ty, kdo chtějí vědět, ale nemají čas ani chuť číst blbosti.
Žijeme v době blahobytu a vyspělých technologií, máme pohodlí a dostatek zdrojů. Proč tedy podle vás pociťuje tak velké množství lidí nespokojenost nebo frustraci?
Protože právě to pohodlí nás naprosto drtí. Mozek je totiž spokojený, jenom když usiluje! To je přece starý evoluční vzorec. Dneska sice máme všichni všechno pod nosem, ale spokojenost žádná. Jsme přecpaní, unudění, ale v podstatě nešťastní. Nejhorší je, že lidem chybí touha. Když ji ztratíte, začne se vám ztrácet smysl života. Spoustě lidem taky zoufale chybí důvěrný vztah a na něj navázaná něha. Prostě jsme si zaplevelili život věcmi a pohodlím. A místo partnera máme v ruce chytrý telefon. To nemůže fungovat.
Jak ovlivňuje nespokojenost rodičů vlastní děti?
Hodně. Dítě je skoro vždycky zrcadlem rodičů, hlavně mámy. Proto je strašně důležité, aby máma byla spokojená a v pohodě. Protože platí základní princip života: spokojená máma, spokojené dítě. Když je máma spokojená, dítě si to z ní vezme samo, umí to. Proto je strašně důležité, aby máma uměla ochránit sama sebe, aby si uměla odpočinout. Ulevit si. Když je máma spokojená, celá rodina je spokojená. Žena zná Tajemství života, víme, že? Takže umí udělat doma pohodu. Ale to jde jenom tehdy, když je odpočatá, jinak ne. Dneska ale mámy odpočaté nejsou. Jsou spíše uštvané jako zvěř.
Mohl byste říct, jakých chyb se rodiče nejčastěji dopouštějí ve výchově svých potomků?
Asi nejhorší je příliš volná výchova, kdy rodiče udělají ze svého dítěte poloboha, kolem kterého se všechno točí a kterému se všechno podřizuje. Nikdy nesmíte dítě posadit na trůn, to je vždycky cesta do pekla. Pak totiž začne být výchova strašně ubíjející: dítě odmlouvá, o všem donekonečna diskutuje, rodiče musí všechno zdůvodňovat, obhajovat. Je to únavné a otravné, z dětí se stanou zloději energie. Druhou největší chybou je, že dneska dětem doma chybí jasná pravidla, pevné mantinely a řád. Děti nemají doma žádné povinnosti, to je fakt katastrofa. Dítě ve třech letech by mělo mít doma nejméně dvě povinnosti a mělo by se naučit, že k tomu, aby doma bylo dobře, musí přispět. A ještě poslední věc řeknu, protože to je opravdu zlé jako mor: rodiče doslova a do písmene odkládají svoje děti k tabletům, televizím a telefonům. Málo si s nimi povídají, málo se s nimi mazlí a skoro vůbec nechodí ven. Ve školkách máme dva největší problémy: děti žvatlají, neumějí mluvit a jsou nemotorné, protože doma věčně sedí jak peciválové a hledí do nějaké obrazovky. To vám řekne každá učitelka. Takže dohromady je těch problému bohužel dost.
Takže byste potvrdil, že děti zrcadlí své rodiče?
Jednoznačně. Základní princip výchovy je, že dítě napodobuje. Máme přece zrcadlící neurony. Když to malinko přeženu, dítě vlastně nikdy nedělá nic, co by někde nevidělo.
Proč dnes všechny matky musí být „supermámy“?
Začnu trochu ze široka, ale musím to udělat, abych vám ukázal, kde to vlastně začalo. Dvacáté století označujeme jako století „selhání otců“. Všechno to začalo průmyslovou revolucí, kdy otcové odešli z domu do továren. Ztratili vztah k půdě, ztratili hrdost na svoji práci a ztratili také přirozený kontakt se svojí ženou a dětmi. To byla první rána. Pak přišla první světová válka, kdy muž vynalezl technologii masakru. Muž jde do války, ale žena zůstává doma a musí se postarat o děti a musí čelit životu. Chlap nikde. Hraje si s ostatními na vojáky. Další ranou byla světová hospodářská krize: otec padá na kolena a prosí o jídlo. Pak druhá světová válka: smyslu zbavené vraždění, ničení a znásilňování. Válka byla přece strašná zrada ženy, ona daruje život a muž vraždí. Navíc je zase sama doma a pořád musí čelit životu. A přesto všechno, jak je statečná, tak ještě musí bojovat o svoji rovnoprávnost s mužem, který ji opakovaně ponižuje a nechává na holičkách. Sečteno a podtrženo: muž selhal a žena vzala všechno do svých rukou. A k tomu si přidejte dnešní svět, který ještě nikdy nebyl tak lákající a tak zajímavý jako dnes. Můžeme všechno! Cestovat, studovat, kolik zajímavých věcí existuje! A k tomu si připočtěte, že ženy mají svým způsobem archetypálně neomezené zdroje energie, v porovnání s muži určitě. Taky jsme se přestěhovali do měst a zpřetrhali vazby ke starým rodičům, takže novopečená máma je opuštěná, je opravdu sama. A od toho všeho už je jenom krůček k tomu, aby se žena snažila všechno stihnout, aby dokázala, že si je opravdu schopna poradit sama. Některým ženám bohužel ani nic jiného nezbývá, než se stát supermámou. V ČR je 200 000 rozpadlých rodin a o 95 % z nich se starají ženy. Prostě selhání otců. Slabý otec. Otec na útěku. Otec jako velké dítě. Bída, bída. Omlouvám se, že jsem to na vás tak vysypal, ale potřebujeme se na to podívat pořádně, jinak to budeme těžko chápat.
V čem konkrétně tatínkové selhávají?
V tom, že nejsme schopni v sobě najít tu základní zdravou mužskou sílu. Že nejsem rovnocenný partner pro svoji ženu, ale často jen další dítě v rodině. Chybí nám spolehlivost, pevnost. Jako chlap bych měl přece být pro svoji ženu silnou oporou. Že když něco řeknu, tak to platí. Že nežvaním, ale udělám, co je potřeba. Že umím zpevnit a zatížit svoje děti. Ale místo toho vidíme změkčilé muže, kteří tápou a nevědí. Neví, jak svému synovi pomoct objevit jeho sílu, mužnost a čestnost. A dceři její sebedůvěru a ženskost. Je příliš mnoho mužů, kteří nejsou žádní chlapi, ale nezodpovědná děcka, která na své ženy hrají přesilové hry a utíkají do náhradních světů – liga mistrů, formule 1, světový pohár, olympijské hry, mistrovství světa. Ztrácejí svoje životy v hospodách nebo před televizí. Dobrých chlapů je málo.
Co je nejdůležitějším úkolem táty a co naopak mámy?
Táta je spravedlivý král. Je symbolem řádu, limitu, pravidel. Chrání rodinu, zpevňuje ji, dává jí jistotu. Je oporou pro svoji ženu. Táta děti zatěžuje, vyžaduje a požaduje. Táta je výkon. Máma je něžná královna. Je symbolem bezpodmínkového přijetí „mám tě ráda, protože jsi“. Máma je milost a soucit. Pro mámu je přirozené, že nakonec všechno svým dětem odpustí. Nejlepší ale je, když se muž a žena spolu doplňují. Tajemstvím dobré rodiny je pevný a spolehlivý pár. Máma s tátou, kteří se umí domluvit, spolupracovat, umí si odpustit a mají se rádi. Prostě když pevně drží pohromadě. Ale celé to většinou řídí žena – většinu zdravých vztahů řídí žena. A čím lepšího chlapa má, tím je to náročnější, protože ona to s ním musí umět.
