Geriatrie je lékařským oborem, který se zaměřuje na problematiku vyššího věku. Dalo by se říci, že se jedná o analogii pediatrie, dětského lékařství. Tato podobnost je ale jen částečná, možná i trochu zavádějící, protože v českém prostředí patří dětské lékařství mezi obory tzv. primární péče, tedy dětští lékaři jsou místem prvního kontaktu pro všechny dětské pacienty, kteří (respektive jejich rodiče) jsou u nich registrováni obdobně jako dospělí pacienti u svých praktických lékařů. Geriatrie není oborem primární péče a nikdy u nás na tuto pozici neaspirovala, naopak od svého počátku vždy zdůrazňovala důležitou roli praktických lékařů v péči o seniory. Geriatrie tedy patří mezi specializované obory a geriatři pracují jak v ambulancích, tak na odděleních nemocnic a odborných léčebných ústavů (nyní zpravidla v zařízeních následné péče).
Možná bychom měli také zmínit, že geriatrie jako lékařský obor má u nás velmi dlouhou historii, kterou nám mohou závidět kolegové z jiných zemí. První přednášky o nemocech stáří probíhaly na pražské lékařské fakultě již v roce 1843 (profesor Hamerník) a v roce 1926 byl při téže fakultě založen Ústav pro nemoci stáří, později Klinika pro nemoci stáří (prof. Rudolf Eiselt). Český lékař prof. Bohumil Prusík se podílel na založení Mezinárodní gerontologické asociace (IAG) již v roce 1953 a Česká gerontologická společnost vznikla o necelých 10 let později v roce 1962. V roce 1982 byl vyhlášen celospolečenský program „Úcta ke starším“, v jehož rámci se začaly prosazovat tzv. geriatrické sestry, které postupně pracovaly na půl úvazku ve většině tehdejších zdravotních obvodů (tehdejších praktických či obvodních – jak se jim říkalo – lékařů). V roce 1983 byla schválena koncepce oboru geriatrie. Od té doby je tedy Česká republika (respektive tehdy Československá republika) jednou z prvních zemí, kde byla geriatrie schválena jako lékařský obor.
Česká gerontologická a geriatrická společnost prosazuje ve své koncepci i ve svých aktivitách strategii diferencované a aktivní péče o geriatrické pacienty(1). Co pod tímto pojmem rozumíme? Jde o vytvoření systému služeb tak, aby lépe reagovaly na potřeby stárnoucí populace a poskytly odpověď na otázky, co potřebují starší lidé od systému zdravotnických (a sociálních) služeb a co potřebují geriatričtí pacienti.
Dovolím si upřesnit již vyslovené pojmy:
Geriatrickým pacientem není automaticky každý starší člověk, za geriatrického pacienta považujeme člověka vyššího věku (zpravidla nad 80 let), jehož onemocnění je komplikováno dalšími významnými onemocněními ovlivňujícími diagnostický proces, terapii i rehabilitaci a který je ohrožen zhoršením či ztrátou soběstačnosti, kvalitativními poruchami vědomí a dalšími geriatrickými komplikacemi a syndromy.
Geriatrické syndromy – jde o komplexní situace související s poruchami zdravotního stavu, které se projevují nejen klinickými projevy onemocnění, ale také ovlivňují soběstačnost a mají významné dopady sociální. Typickými geriatrickými syndromy jsou například demence nebo křehkost (frailty).
Soběstačností člověka rozumíme schopnost žít normálně v běžném prostředí a vyrovnat se s jeho nástrahami vlastními silami bez pomoci druhých. Soběstačnost je třeba považovat za velmi komplexní pojem, přičemž jednotlivé úkony soběstačnosti nazývané aktivity denního života jsou zpravidla rozděleny do dvou skupin, a to na aktivity instrumentální (IADL) a na aktivity základní (ADL).
Z výše uvedeného je zřejmé, že geriatrický přístup je komplexní a jedním ze základních úhlů pohledu je právě soběstačnost. Soběstačnost je ovlivněna mnoha faktory, které přímo souvisejí se zdravotním stavem: jde o zdravotní stav, přítomná onemocnění a stav jejich kompenzace, farmakoterapii a její vliv na stav pacienta, komplikující příznaky, zejména bolest, o stav výživy, stav svalstva (s ohledem na sarkopenii), stav senzorických funkcí, úroveň mobility, stabilitu, sklon k pádům, psychický stav včetně stavu kognitivních funkcí, exekutivních funkcí, depresivity a motivace, schopnost komunikace a další faktory, které jsou podmíněny zdravotním stavem a které mohou být ovlivněny kompenzačními pomůckami či prostředím, ve kterém člověk žije. Z výše uvedeného (ne ještě úplného) výčtu faktorů ovlivňujících soběstačnost vyplývá, že hodnocení stavu vychází nejen z lékařského vyšetření, ale respektuje také názory a výsledky odborníků dalších potřebných oborů (fyzioterapie, ergoterapie, sociální práce, ošetřovatelství).
Doc. MUDr. Iva Holmerová, Ph.D., je česká lékařka, která se věnuje sociálnímu lékařství, lékařské etice a gerontologii. Vede Gerontologické centrum v Praze 8 a přednáší na Fakultě humanitních studií UK.
