Stereotyp v práci je spojen s psychickým vyčerpáním, únavou, sníženým výkonem a především se špatnou náladou a nechutí vidět se a komunikovat s kolegy, klienty, s lidmi obecně. Tento stav se označuje jako SYNDROM VYHOŘENÍ a jeho příčinou je způsob vedení životního stylu, vysoké nasazení v práci, častý sociální kontakt a zodpovědnost za druhé nebo k druhým lidem. Syndrom vyhoření je často je spojený se ztrátou profesního zájmu nebo osobního zaujetí vedoucího k poklesu efektivity práce. V literatuře se označuje syndrom vyhoření jako „Burn-out“ a je spojen s chronickým, dlouhodobým stresem.
Syndrom vyhoření je rizikový v tom, že nejde identifikovat hned od počátku. Jak ukazuje obrázek, má čtyři fáze, přičemž hned ta první je zajímavá. Člověk ve své nové práci nebo ve svém výkonu nasazuje vyšší úsilí, podává nadstandardní výkon, překračuje hranice svého výkonu, popírá únavu. Pokud trvá tento stav několik měsíců, tak pozvolna výkonnost přejde do únavy, prokrastinace až po výkyv nálad, narušování harmonie mezi prací, volným časem pro sebe a pro rodinu, přátele, partnera. A tady už člověk ani netuší, že se nachází ve druhém stadiu SYNDROMU VYHOŘENÍ a potřebuje intervenci. Pokud by si to člověk uvědomoval, mohla by postačit dovolená. Někdy stačí změnit denní a týdenní režim – více rovnováhy, více odpočinku, více různorodých aktivit, které přinášejí radost a naplnění.
Není bez zajímavosti, že stres a syndrom vyhoření je velmi častý u farmaceutů, lékařů a obecně pracovníků ve zdravotnictví. Podle studií ve zdravotnictví (autoři Ptáček a Raboch) jsou projevy syndromu vyhoření a přetěžování v práci i doma prožívány u 68 % pracovníků zdravotnických zařízení a z toho u 48 % jde o dlouhodobý stav s negativními důsledky. Dokonce stres a syndrom vyhoření jsou nejvýznamnějším prediktorem závažných lékařských pochybení. U profesí, kde není taková míra zodpovědnosti nebo je spojena s menším kontaktem s lidmi, či je dokonce spojena s určitým fyzickým úsilím, je výskyt syndromu vyhoření o 50 % menší.
Značně rizikové je třetí stadium syndromu vyhoření, které je spojeno se snižováním sebevědomí, s problémy v komunikaci s druhými (tzv. dehumanizace druhých) a začínajícími prvními zdravotními příznaky nezvládání situace (tzv. psychosomatika). Bohužel klasické léky (antibiotika) nezabírají, jen odsunou příznaky na pozdější dobu a s horšími důsledky na psychiku.
Pokud nenasloucháme svému tělu ani duši, neuděláme změnu ve svém životním stylu, tak nastane období, kdy naše tělo vypne a nastane stav totálního vyčerpání (psychického i fyzického). V tomto období jen psychologická a psychoterapeutická pomoc nestačí. Pokud člověk udělá restart a má to štěstí, že důsledky takového kolapsu nejsou fatální, má šanci v budoucnu předcházet těmto stavům. Pokud nezměníme nic, opakují se tyto stavy v rychlejším intervalu s vážnějšími důsledky.
1. Zaměřit se na komplexní řešení – na celkový pohled na svůj život. Terapie syndromu vyhoření je nejvíce závislá na sebepojetí, na způsobu vnímání svého života jako celku. Není to o několika radách v práci či v rodinném životě. Je potřeba se zaměřit na celý svůj život, tzv. lifestyle.
2. Převzít zodpovědnost za svůj život, protože vy jste ti, co mohou nejvíce ovlivnit vnímání svého prožívání krásy, radosti, pohody, ale i stresu a pracovních úkolů. Začněte svůj volný čas prožívat vyváženě k charakteru vaší práce a s ohledem na typologii vaší osobnosti, k podmínkám v rodině apod.
3. Se změnou vnímání sebe sama je vhodné zaměřit se na režimové změny (jídelníček, přiměřená sportovní aktivita, kulturní naplnění, kroužky, kamarádi).
4. V práci si najít to, co vám dělá radost. Dělejte takové činnosti, které pro vás budou smysluplné.
Když budete popírat zhoršování psychického stavu, hrozí vám stavy, které jako psycholog často řeším se svými klienty – dezorientace, ztráta naděje, vymizení angažovanosti, častý cynismus, únik od reality (alkohol, drogy, jídlo, farmaka, hromadění peněz). Nakonec tělo začne protestovat nebo vám vaše psychika dá stopku a náprava bude už jen horší a horší.
