Pro mnoho lidí může být velkým překvapením, že se v ordinaci na jizvy dotazují fyzioterapeuti celkem podrobně. Důvodem je kontext aktuálních obtíží klientů právě se specifickými změnami zjizvené tkáně.
Při nutnosti chirurgického řešení bývá řez veden přes několik vrstev tkání (kůže – podkoží – fascie – sval) a pro správnou funkci dané oblasti je důležité, aby byly všechny vrstvy tkáně navzájem po sobě „posunlivé“, měly by po sobě klouzat. Takto se po sobě posouvají všechny měkké tkáně, včetně vnitřních orgánů. Vzájemným napětím si předávají důležité informace pro vnitřní rovnováhu. Tato komunikace může být jizvou narušena a je potřeba ji obnovit. Jizva v procesu hojení může vytvářet i jakási „slepení“ (označovaná jako srůsty) vzájemně sousedících vrstev. Právě takováto jizva vyžaduje naši pozornost a velmi často pak vytváří sekundární problém (nejde o původní problém, ale o důsledek poruchy funkce zjizvené tkáně).
Hojení jizvy
Záleží na mnoha faktorech, které ovlivňují kvalitu hojení jizvy, a to například jaká je kvalita pojivové tkáně daného člověka, jak dlouhá doba je zjizvené tkáni ponechána na regeneraci (např. je rozdíl mezi ženami po tzv. císaři a klienty po jiné břišní operaci), jaká je pooperační péče o jizvu atp. Procesem hojení není však myšleno „pouze“ povrchové hojení, kdy vidíme, že jizva nehnisá, strupy se zahojily a rána je zacelená. Je tím myšleno i zhojení v hlubších vrstvách, které dokážeme posoudit vyšetřením právě manuální posunlivosti měkkých tkání.
Vyšetření jizvy
Drobné vyšetření jizvy alespoň pohledem by v komplexním až celostním přístupu léčby pacienta nemělo chybět. Už na základě pohledu je možné zhodnotit, zda je jizva vtažená, tedy s určitým předpokladem zhoršené posunlivosti. Dalším příznakem „aktivní jizvy“ (stále pracující; Lewit, 2003), který může posoudit i sám pacient, je jeho subjektivní vnímání místa a okolí jizvy. Jedná se o posouzení typu:
Všechno toto a další vjemy z oblasti, kde je jizva, je možné zařadit jako pozitivní příznaky neposunlivé či aktivní jizvy, kterou je dobré nechat zkontrolovat fyzioterapeutem.
Nejčastější oblasti se zjizvenou tkání
Jizvy v oblasti břišní dutiny: po laparoskopické i laparotomické operaci – například odstranění žlučníku, slepého střeva, operace břišní kýly, gynekologické operace, jako je císařský řez a jiné. V důsledku případných srůstů zde může být porušena dobrá funkce břišní stěny, která je nosnou částí stabilizačního systému páteře, a je zde zvýšeno riziko nejenom bolestí zad.
Jizvy v oblasti hráze (nástřih během porodu) – může být porušena funkce pánevního dna (inkontinence, dyskomfort během pohlavního styku), které je funkčně propojeno i se stabilizací páteře nebo chodidly.
Jizva po výměně kyčelního a kolenního kloubu (totální endoprotéza) – může omezit rozsah pohybu nejenom operovaného, ale i sousedních kloubů. Může snížit sílu postižených svalů a mohou se pak objevit i obtíže s chůzí (nestabilita či nejistota během chůze).
Terapie jizvy
Přesnou aplikaci terapie, pokud máte jizvu stále aktivní, přenechám odborníkovi, který sídlí vám nejblíže a přesně vám ukáže, jak na to. Pro představu se však terapie týká postupného rozmasírování místa s jizvou, a to nejprve bez krému/oleje, a to z toho důvodu, že je možné dostat se hlouběji do tkání, které mají tendenci srůstat. Důležité je však rovnou poznamenat, že s jizvou se pracuje jinak první dny po operaci, 6 týdnů po operaci i několik let po operaci, a to vše ještě zcela individuálně (z důvodu individuálního projevu hojení jizvy). Právě z těchto důvodů je minimálně konzultace nutná. Terapeut je také schopen doporučit i další možnosti terapie.
S vyšetřením i s terapií jizev by měl být fyzioterapeut obeznámen a měl by umět jizvu vyšetřit případně i v kontextu celého těla (přidružených bolestí). Pozitivem je fakt, že s jizvami se dá velmi dobře pracovat a je možné zlepšit jejich posunlivost, tedy i funkci svalů nejenom v jejich okolí, a to i několik let po operaci! Dalším pozitivem je to, že s jizvou může pracovat, po předchozí konzultaci s odborníkem, i pacient sám. Samozřejmě je možné autoterapii provádět bez konzultace i špatně, a to často vzhledem k době po operaci nebo místu, kde se s jizvou pracuje.
Psychosomatický pohled na jizvy
Jizvy se mohou vyskytovat na různých místech těla, avšak jedno mají společné – pro mnohé z nás jde také o připomenutí nepříjemného životního období (zdravotních komplikací, úrazu, operace) a „vztah“ k jizvě tak nemusí být dobrý. Vztah k našemu tělu (včetně našich jizev) je pro zdraví z celostního pohledu zásadní. Jizva se na těle „objevila“ ve specifickém období, na specifickém místě, ať chceme nebo ne. Může někdy poukazovat na něco pro nás jasného nebo až později pochopitelného. Za každou jizvou tak stojí příběh, často doslova bolestivý. Přijetí jizvy, přijetí změny na těle nebo přijetí příběhu může odstartovat proces hojení a je pro tento proces nezbytné. „Jizvy na duši“ je tak někdy potřeba poléčit i odbornou péčí – například ve formě psychoterapie. V praxi se totiž objevují jizvy, které se přes veškerou terapeutickou snahu „nepohnou“. Existují i jizvy, kde dotyk terapeuta v oblasti jizvy (i více než rok po zákroku) spustí doslova lavinu emocí, a to opakovaně.
Mgr. Eliška Zahutová Ph.D.
