Jana Sobíšková se narodila v roce 1980 v Praze. Dlouhá léta pracovala na pražském ruzyňském letišti, nejprve u bezpečnostní kontroly a později v butiku s luxusní módou, odkud čerpala inspiraci pro svou knížku Butikovky.
Nyní studuje mediální tvorbu a pracuje jako redaktorka. Má šestiletého syna Adriana, kočku Mášu a dvacet pakobylek.
Knížka Butikovky není pro každého, jak sama autorka říká. „Je pro ty, kteří nepřekračují hranici, za níž začíná posedlost módou. A vůbec značkami, pravými kožešinami a drahými trendy, pro které nevidí neslyší, natož aby se dovedli zasmát sami sobě.“
Jde o humorné zápisky z butiku, který vede módní „guru“ Justýna. K vlastní smůle si přibere do týmu svou sestru Sabinu, svůj naprostý opak, a tím na půdě jejího butiku začíná plno průšvihů, módních přešlapů i názorových střetů. Sabina nemá pochopení pro módní výstřelky, vysoké ceny, pravé kožešiny, ani nabubřelost zákaznic, které navzdory zákazu Justýny školí. Plete si materiály, druhy kožešin, nepozná králičí od mývalí, prodá třeba vlka, navíc se podezírá z barvosleposti, kdykoliv nerozezná malinovou od tmavě růžové, starorůžové, sépiové, fuchsiové, červené, rudé… Knížka je k dostání u všech dobrých knihkupců nebo online. Vydala Pointa v roce 2020.
Jak Vás napadlo napsat o svém zaměstnání knihu?
Já jsem si vždycky psala deníky, a když nastala doba internetu, tak jsem si okamžitě založila blog, kde jsem (zprvu hlavně přátele) bavila svými komickými historkami, na které je obecně můj život dost bohatý. Zapisovat absurdní zážitky, glosovat situace, do nichž se dostanu, a brát si na přetřes hlavně sama sebe – potřeba, kterou jsem měla zejména později v butiku, kde se zapisování stalo mou očistou po každé směně. Takové požalování si mému „normálnímu světu“. Tedy na blog, kde už jsem nebavila jen přátele, ale i neznámé čtenáře. Až po několika letech se nastřádalo tolik epizod, že by vydaly na knihu – což jsem zkusila a vyšlo to.
Co na to říkala Vaše sestra (šéfová butiku) a okolí?
Sestra mě sama k té myšlence na knihu vedla, ať slouží aspoň k pobavení, co už se k její nevoli nesmazatelně stalo. Vlastně sestry obě, ta druhá ovšem v Butikovkách nefiguruje, je profesně i založením zcela někde jinde. Ale i ta říkala, že bych měla vydat „svůj blog“. A okolí, v čele s mou rodinou, bylo to, které mě při vydání podpořilo koupí knížky, někdy i několika!
Jsou všechny příběhy naprosto autentické nebo jste je musela pro účely knihy přibarvit nebo pozměnit?
Změnila jsem jména a neuvedla námi prodávané značky. Jinak se stalo vše tak, jak jsem kdysi začerstva zapsala na svůj blog…
Myslíte, že byste v budoucnu mohla vydat i druhý díl?
Já bych ráda své texty vydávala dál, píšu stále a i z jiného soudku. Toužím se psaním živit, ale nerada bych, aby možnost knižního vydání napříště znovu stála na pomoci mých blízkých nebo těch, které „umluvím“, aby si knížku zakoupili v předprodeji… To mi nepřináší ten správný spisovatelský pocit. Nemám bohužel obchodního ducha – jak vyplývá i z kapitol Butikovek…
Který z příběhů ve Vaší knize, který se doopravdy stal, byste označila za nejbizarnější?
Nejbizarnější na celých zápiscích byla osoba Sabiny, tedy já, která v tom butiku neměla v žádném ohledu co dělat. A pokud jde o příběh, tak třeba ten, jak jedna z kolegyň prodala namol opilému kolemjdoucímu, co k nám zašel možná i nevědomky, kompletní outfit pro jeho ženu, aniž měla ponětí, zda nějakou má. A možná ho v tu chvíli neměl ani on.
